Zelená energie? Aneb kde končí lopatky větrných elektráren
Vše se jednou opotřebí. Každý materiál, každý stroj, koneckonců i lidské tělo. Většina z nás se proto snaží chovat ekologicky, aby po nás něco zůstalo také našim potomkům.
Není ale zlato všechno, co se třpytí. Neboli není vše ekologické, co se za ekologické vydává.
Příkladem jsou lopatky větrných elektráren.
Protože může být lopatka větrné elektrárny delší (50 i 100 m), než křídlo Boeingu 747 (rozpětí křídel necelých 70 m), nemůže být na konci svého životního cyklu „jen tak“ odvezena. Nejdříve je potřeba ji rozřezat diamantovým kotoučem na menší kousky tak, aby dala naložit a odvézt dostupnou technikou.
Jelikož pro vysloužilé lopatky větrných elektráren není využití, dovezou se na jejich „hřbitov“, kde se položí na zem a zasypou se pískem, zeminou atd.
Např. v Casperu ve Wyomingu jich najdete kolem 870 kusů (nyní možná už i více).
Desítky tisíc stárnoucích lopatek větrných elektráren po celém světě se takto „pohřbívají“.
Jen v Americe se jich odhadem „pohřbí“ kolem 8 000 kusů ročně.
A v Evropě není situace o moc lepší – v roce 2022 by se jich mělo takto zlikvidovat kolem 3 800 kusů.
Proč nemohou být lopatky rozdrceny, recyklovány a znovu použity? Protože byly vytvořeny tak, aby odolaly hurikánům. Proto není snadné je „jen tak“ rozdrtit a zrecyklovat.
Navíc větrné elektrárny jsou náchylné na provozní podmínky. Pokud fouká málo, elektřina se nevyrábí. Pokud fouká moc, je potřeba elektrárnu deaktivovat a tím pádem se elektřina zase nevyrábí.
Je určitě důležité chovat se k přírodě dobře, nedrancovat ji a přistupovat k ní s respektem. Větrné elektrárny mi ale nepřijdou jako nic zeleného. Spíš naopak. Pro trochu energie ničíme půdu široko daleko, hyzdíme krajinu a zanecháváme po sobě potomkům tak akorát spoušť.
Použitý zdroj: Bloomberg