Sociální schválení – když jdete s davem

Mozek

Sociální schválení (anglicky Social Proof) je zjednodušeně o tom, že se každý snaží v případě pochybností jednat podle většiny. Proč?

Trocha praxe na začátek

Představte si následující situaci:

V obchodu u regálu se zbožím stojí člověk, který očividně neví, co si vybrat. Vy to víte, proto přijdete, vezmete si požadované zboží a jdete dál.

Sledovali jste někdy, co v tu chvíli nastane u nerozhodného nakupujícího?

Pravděpodobně sáhne po stejném zboží, které jste si před chvílí vložili do košíku vy. Chvíli ho možná bude prohlížet, pak si ho vezme, vloží do vozíku a spokojeně pokračuje v nákupu.

Stalo se vám to někdy?

Mně ano. Mockrát.

Jiná situace:

Sledujete komediální seriál s předtočeným smíchem. Pozorovali jste někdy, kdy se vlastně zasmějete – ať už vy nebo kdokoliv další?

Tipnul bych si, že to bude přesně v pasážích, kde se ozývá právě onen předtočený smích.

Ještě jedna situace:

Na chodníku leží člověk, o němž nikdo neví, co mu je (opilý, nemocný…). Lidé procházejí bez povšimnutí kolem, maximálně se na daného nešťastníka podívají. Takhle to jde do té doby, dokud k ležícímu nepřistoupí první kolemjdoucí se snahou zjistit, co se děje.

V tu chvíli se začnou zastavovat a pomáhat také další kolemjdoucí.

Co mají všechny situace společného?
Sociální schválení. Nebo také důkaz davem. Na názvu nezáleží, význam je stejný.

Proč tak rádi jdeme s davem?

Jako spousta dalších vzorců chování, i sociální schválení má své kořeny v minulosti.

Představte si, že jdete s přáteli lesem a najednou někdo zahlédne divočáka a dá se na útěk. Budete tam stát a koukat, co se děje, nebo se dáte automaticky také na úprk? I když vlastně nevíte, proč ostatní utíkají?

Nevím, jak vy, ale já bych vzal nohy na ramena 🙂

Díky takové reakci nejspíš zůstanete na živu. Na rozdíl od možnosti, kdy byste zůstali stát na místě, drbali se na hlavě a snažili se zjistit, co to tam v dáli běží…

Evoluce nás prostě naučila, že je výhodnější jít s davem, protože pokud spousta lidí dělá stejnou věc, pak bude asi v našem zájmu dělat ji taky.

Ne tak docela. V dnešní mnohem složitější době to rozhodně neplatí tolik, jako v pravěku.

Pokud miliony lidí tvrdí hloupost, ještě proto se nestane pravdou.

S davem se snažíme jít každý den

Nyní se vrátím k situacím zmíněným na začátku.

První situace – nakupování

První situace je jasná: ten, kdo se nemohl při nákupu rozhodnout jde s davem – řídí se podle ostatních nakupujících a vybere si to, co kupují ostatní.

Toho mimochodem můžou využít (a buďte si jisti, že využijí) nákupní řetězce. Jen ve vás musí vytvořit pocit, že tohle zboží kupuje spousta lidí.

Jak?

Napadají mě např. poloprázdné/vyprodané regály u určitého zboží (což „značí“ velký zájem nakupujících). Ale jistě vás napadnou i další metody, jak na vás samotné při nakupování vyzrát 🙂

Druhá situace – předtočený smích

Druhá situace se smíchem: je doloženo průzkumy, že se smějeme více (dokonce i slabším vtipům), pokud je použit předtočený smích. Mozek slyší smích a to pro něj znamená, že když se smějí ostatní, měli bychom se smát taky. A tak se smějeme. A seriál je úspěšnější. Ačkoliv je smích umělý.

Třetí situace – pomoc neznámému člověku

Třetí situace může vypadat tak, že jsou všichni lidé bezohlední a pomoct se uráčí až ve chvíli, kdy už někdo jiný pomáhá a to jen proto, aby sami nevypadali špatně.

NE. OPRAVDU NE. Lidé nejsou bezohlední.

Za vše může sociální schválení. Ptáte se jak to vím?

Vím to, protože na tohle téma bylo provedeno tolik výzkumů a testů, že je nade vší pochybnost potvrzeno, že lidé pomohou, pokud ví, že je pomoc potřeba.

Ptáte se jak je to možné?

Jak jsem uvedl úplně na začátku: lidé se snaží jednat podle ostatních v případě pochybností.

Tohle je potřeba mít na paměti.

Pokud někde např. ve městě leží na zemi osoba a chodí kolem lidé, každý kolemjdoucí má pochybnosti, zda má pomoct, či ne. A protože ostatní také nepomáhají, nepomůže ani daný kolemjdoucí. Jde s davem.

Dokážu si představit, že mu proběhne hlavou něco ve stylu: Mám zavolat sanitku? Asi ne, nejspíš už ji někdo zavolal.
Případně: Co tomu muži na zemi je? Asi to nebude nic důležitého, když u něj nikdo není.

A tak dále.

Ve chvíli, kdy k ležícímu přistoupí první osoba, ostatní zjistí, že se něco děje a že to rozhodně není v pořádku. A přijdou na pomoc také.

Když jde o život

Řekli jsme si, že pokud někde bude ležet člověk, kolemjdoucí se bude řídit podle ostatních.
Co když je ale sám a nikdo další kolem není? Pak téměř na jisto půjde zjistit, co dané ležící osobě je – a v případě potřeby jí pomůže.

To je opět dokázáno rozsáhlými výzkumy a testy.

Z výše uvedného vyplývá, že pokud vás někdo napadne, je skoro lepší, když bude kolem co nejméně lidí, protože v případě většího počtu osob poblíž vás máte menší šanci, že vám někdo pomůže.

Ač to možná zní bláznivě, je to bohužel pravda.

A ne, prázdný park v noci skutečně není ideální. Prázdný znamená bez lidí, já jsem ale říkal co nejméně lidí, ne nikdo 🙂

Teď si možná říkáte něco o tom blbci, co to tady píše za nesmysly.
Ještě než mě úplně zatratíte, rád bych vám poradil, co dělat v případě, že se dostanete do problému.
Ano, první nápad – řvát jak na lesy – je určitě řešení. Pokud ale v blízkosti nikdo není, ani operní árie vám nebude nic platná.

Nebojte říct si o pomoc

Opět zopakuji: lidé se snaží jednat podle ostatních v případě pochybností.

Pokud se dostanete do situace, kdy budete potřebovat od kolemjdoucích pomoc, eliminujte pochybnosti a delegujte na ně zodpovědnost.

Pokud na vás půjde např. infarkt, vyhledejte pohledem kolemjdoucího, ukažte na něj prstem a oslovte ho – stručně a jasně:

„Vy, pane, v té modré bundě, zavolejte prosím pomoc, mám infarkt!“

Tím smažete veškeré pochybnosti, vyjmete konkrétního člověka z davu a svěříte mu zodpovědnost.
Věřte nebo ne, funguje to. Bez výjimek.

Podobný postup lze uplatnit i při autonehodě:

Ukažte na kolemjedoucí auto a řekněte: „Zavolejete policii!“.
Pak můžete ukázat na další vůz: „Zastavte, prosím, potřebujeme pomoct!“

Opět vyjmete lidi z davu a svěříte jim zodpovědnost. A oni svou zodpovědnost přijmou.

Jakmile u vás zastaví první vůz, pravidlo sociálního schválení způsobí, že začnou stavět i další auta. A máte napůl vyhráno.

Píšu „napůl“, protože dříve nebo později vás pravděpodobně čeká jednání s pojišťovnou…

Nenechte se manipulovat – i autopilota je potřeba občas vypnout

Teď už tedy víme, proč se do seriálů přidává předtočený smích. Asi už také víme, proč ve všech reklamách vystupují „obyčejní lidé z ulice“/herci hrající „obyčejné lidi“ – lidi jako vy, jako já. Reklama chce vzbudit dojem, že výrobek je oblíbený u „obyčejných lidí“. A proto je dobrý i pro nás.

Víme také to, že skutečnost, že lidé nepomohou bezvládně ležící osobě ještě neznamená, že jsou všichni bezohlední.

Sociální schválení je přítomné dnes a denně u každého z nás. Proto bychom měli mít na paměti, že ne vše, co dělá okolí nebo většina, je správné.
Pokud budou všichni kolem nás tvrdit hloupost, neznamená to, že se tvrzení stane pravdou.

Mějte proto oči a mysl otevřené a zkuste vycházet z různých dalších indícií, než jen z chování ostatních.

Zanechte komentář